Vlastní články jednoho bláznivého amatérského pisálka. Usmívající se

Poslední zvonění a státní maturity [Maturita 2/3]

3. června 2016 v 20:00 | Mr. Vojta |  Ze života
Je čas na další část trilogie o maturitě. Ta první (pokud jste ji nečetli) popisovala hlavně mou situaci před zkouškou dospělosti. Dnes se posuneme v čase o několik dní dál do doby, kdy do maturity zbývaly tři týdny. Kdo ještě nezačal pracovat, měl nejvyšší čas. Není divu, po čtvrtku přišel logicky pátek, náš poslední školní den. Ale vyučování neproběhlo, naopak jsme výuku rušili v ostatních třídách. Tomuto dni se říká poslední zvonění. Tady moje zážitky pokračují.


Studenti se dělí do dvou skupin podle věku. Ta mladší skupina se posledního zvonění bojí a většina lidí by raději ani nepřišla v tento den do školy. Druhou skupinu tvoří maturanti, kteří si ho pořádně užívají. Byl jsem moc šťastný, že jsem se letos po sedmi letech dostal do té druhé skupiny. Jako malý jsem poslední zvonění nesnášel. Všude ve vzduchu byl cítit smrad záchodových rozprašovačů, všechny věci mi smrděly octem a byl jsem pomalovaný doslova až za ušima. Ten pocit, kdy uprostřed vyučovací hodiny někdo zaklepe na dveře třídy a po chvíli dovnitř vtrhne parta vandalů s rozprašovači, rtěnkami a píšťalkami, mě děsí doteď.

Jako každý rok, tak i letos se maturanti předháněli v nejlepších kostýmech. Snad nikdy se na naší škole nestalo, že by se celá třída domluvila na jednom tématu převleků. Vždy se našli "experti", kteří si buď vyšli s bílým prostěradlem jako strašidlo, nebo nepřišli vůbec. Jen v naší tídě se z dvaadvaceti zúčastnilo posledního zvonění osmnáct statečných. Přidal jsem se ke skupince, která měla skvělý nápad. Pět spolužáků a jedna spolužačka se nechali inspirovat na internetu a objevili fotku tří momiňů v životní velikosti. Hlavní část kostýmu byla kartonová krabice natřená nažluto. Do ní se vystřihly otvory pro ruce a oči. Na horní část se přidala horní část hlavy s vlasy. Člověk se pak kromě takto upraveného kartonu oblékl do klasických modrých montérek, obul si černé boty a žluté triko s dlouhými rukávy, nasadil černé rukavice a parádní mimoň byl na světě!

Tímto způsobem jsme pracovali místo volných hodin a po vyučování asi čtrnáct dní dopředu. Musel jsem si kvůli tomu koupit nové kalhoty, boty i rukavice, ale výsledek stál za to. Byli jsme všichni téměř stejní a chodili jsme po většinu času všude spolu, takže jsme vypadali jako malá mimoní armáda. Převlek měl však jeden zásadní nedostatek. Čím déle jsme v něm byli, tím byl nepohodlnější. Já jsem si navíc vystřihl otvory pro ruce i pro oči příliš daleko od sebe. Tím pádem jsem si ničil záda a z krabice jsem mohl koukat buď jedním, nebo druhým otvorem. Proto jsem byl rád za každou příležitost, kdy jsem se mohl vysléct.

Ráno v sedm jsme se všichni ze třídy sešli ve škole, my mimoni jsme se oblékli a společně vyrazili do přilehlých ulic vybírat peníze. To byl náš denní cíl, vybrat co nejvíce drobných, kterými bychom mohli zaplatit náš pomaturitní večírek. Ráno se nám moc nedařilo, později jsme si však úkoly rozdělili tak dobře, že málokdo nám nepřispěl. Do osmi jsme hlídali u vchodů do školy, aby nám neunikl jediný studentík bez placení. Přitom jsme nešetřili rtěnkou a octem, jak už jsme jednou zmiňoval. Letos navíc se podařilo kamarádovi zařídit vytvoření pěny mezi dvěma budovami školy. Byl velmi vtipný pohled na všechny, kteří se chtěli dostat dovnitř, kdo nechtěl být mokrý, dopadl nejhůř. Pak jsme prošli třídy a nabízeli malé lístečky s podpisem učitelů, kterým se říká odpustky. Kdo si takový lístek koupil, nemusel být neplánovaně zkoušen v předmětech, který daný učitel vyučoval. V deset hodin následoval společný program v tělocvičně. Nepřipravili jsme si nic extra. Pohled na pasování maturantů si můžete přečíst zde.

Teď ale k tomu podstatnějšímu, ke státním maturitám. Ty byly celostátně zavedeny zhruba před čtyřmi roky. Jedná se o písemný test, povinně musí všichni psát český jazyk, dále mají na výběr z cizího jazyka a matematiky. Protože jsem dobrý možná tak v malé násobilce, vybral jsem si cizí jazyk, konkrétně anglický. Od pondělí do středy jsem docházel spolu s dalšími do jednotlivých tříd na patře, kde jsme v urřitou hodinu začali vypracovávat test. Všechny písemky psala naráz celá republika, aby nedocházelo k šíření správných odpovědí přes internet. V pondělí jsem po obědě napsal slohovou práci z angličtiny, v úterý ráno nejprve didaktický test z češtiny a později i slohovku ze stejného předmětu. Ve středu jsem přišel už jen na didaktický test z angličtiny.

Co si budeme povídat, bylo to velmi jednoduché. Všichni z naší školy to zvládli alespoň na čtyřku. Každý rok se přesto objeví něco, co dšlalo maturantům větší problémy. Letos byla aféra třeba s Ezopem a epizeuxisem. V angličtině se nově uváděly čtyři možnosti řešení v poslechu. Pro mne to nic nebylo. Nejvíce jsem se bál slohové práce z českého jazyka, i když rád píšu a podle kantorů mám tak trochu talent pro psaní. Je totiž něco jiného psát na volné téma s večeří v ruce, libovolně dlouhým časem a naopak dvě hodiny v kuse přemýšlet o úplných hloupostech, jen abyste měli minimálně 250 slov. Z deseti volitelných témat jsem si nakonec vybral úvahu na téma rozdíl mezi odvahou a šílenstvím.

Výsledky jsem se dozvěděl až dodatečně. Za čtrnáct dní jsem věděl body ze všech čtyř testů. Dopadlo to vcelku dobře. Nikde jsem neměl všechno správně, ale byl jsem rád za to, co jsem dokázal v té nervozitě zplodit. Ve středu odpoledne jsem si oddychl, první část maturit byla za mnou. Ta druhá, horší, mne však teprve čekala. Do ústních maturit na naší škole zbávalo deset dnů.

POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama