Vlastní články jednoho bláznivého amatérského pisálka. Usmívající se

Jak jsme v noci cestovali po horách

17. června 2016 v 20:00 | Mr. Vojta |  Vypravovací
Blíží se léto, které je tak oblíbené kvůli nejdelším prázdninám v roce. Každý rok mám o prázdninách dost nabitý program. Jak jsem tak uvažoval o plánech na toto léto, vzpomněl jsem si na jeden zážitek z léta loňského. Nejsem jeden z těch, co stráví dva měsíce zavřený doma. Já mám rád dobrodružství! Na výlety chodím téměř pravidelně, protože bydlím v takové části republiky, kde výhled kazí hory. Tento výlet byl však něčím speciální a budu si ho pamatovat ještě dlouho.

Začalo to (jako vždycky) nevinně. S partou blízkých přátel jsme se domluvili na společně stráveném týdnu. Byl druhý týden v červenci, letní vedra byla ještě snesitelná a my jsme každý den trávili jinde. Jeden den jsme strávili na minigolfu, druhý den jsme pro změnu navštívili nedaleký zámek, atd. Na konec týdne jsme si naplánovali dvoudenní výlet. Bylo v plánu nechat se dovézt autobusem asi 50 kilometrů od našeho bydliště a po turistických trasách dojít za dva dny zpět domů.

Nebyli jsme žádní amatéři, batohy jsme měli plné skautského vybavení. Každý s sebou měl spacák, karimatku, dobré boty a další užitečné věcičky. Počasí bylo ideální na spaní pod širákem, proto jsme si ani stan nebrali. Jídlo a pití mi zabíralo polovinu mojí krosny. Na to, že nás šlo jen pět, měli jsme jídlo tak pro deset lidí. Trasu se nám podařilo vybrat dobrou, nebyla moc náročná, co se stoupání týče. Vedla přes dvě vesničky, zezačátku jsme měli jít spíše po loukách, později jen lesem. Jedna informace je v tuto chvíli pro správné pochopení příběhu zásadní. Vybrali jsme trasu tak, abychom mohli po cestě přespat poblíž dvou pramenů, které byly na mapě vyznačeny. Nacházeli se zhruba kilometr od sebe v místech, kudy jsme měli procházet někdy večer prvního dne.

Autobus nám jel až v deset ráno, já jsem však vstal už v sedm, abych se stihl pořádně sbalit. Nakonec jsem však na nádraží musel běžet. Když jsme dorazili do většího města, kde naše cesta začala, koupili jsme si pro uspokojení nás všech jednoho vychlazeného lahváče a šli si ho vypít do parku. První velmi vtipná situace výletu nastala, když jsme pili na místech, kde to bylo zakázané a, aby toho nebylo málo, jsme se dívali přímo na budovu městské policie! Strážníci nám však nevěnovali pozornost, ale pro jistotu jsme pivko radši rychle dopili a tiše se odtamtud vypařili.

První úsek cesty jsme si náramně užili. Posilnění pivasem a zmrzlinou jsme si to štrádovali po cestě slušným tempem, zapomněli jsme dokonce, že neseme na zádech těžké batohy. Po dvou kilometrech nám však hladina alkoholu klesla opět na nulu a postup se kvůli tomu podstatně zpomalil. Začalo taky svítit dost ostře slunce, čehož se nedalo nevšimnout uprostřed louky bez jediného stromu. Na dalším úseku jsme to nestačili vůbec vnímat, protože jsme se sostředili na další překážku v naší cestě. Krávy! Turistická nás dovedla na krásnou louku, na mapě jsme však předem nevěděli, že se na ní pase stádo krav. Nějaký myslivec, kterého jsme potkali cestou nás však uklidnil. Řekl nám, že ve stádu je sice býk a dost telat, ale pokud si jich nebudeme všímat a budeme se držet malého remízku, nic se nám prý nemůže stát. A tak jsme ohradník opatrně přelezli a šli.

No...ono to bylo trochu jinak. Abych to uvedl na pravou míru, docela se bojím skotu. Pohladit si kravičku zvládnu, pokud je za ohradníkem nebo ve stáji. Teď to však bylo něco jiného. Moc dobře jsem věděl, co by se mohlo stát. jsou to mírumilovná zvířata, pokud ale cítí nebezpečí, dokážou nahnat pořádně strach. Byl bych nerad utíkal před rozzuřeným býkem, asi proto, že bych mu nedokázal utéct. A tak jsem si schoval oranžovou karimatku pod tričko a rychlým krokem jsem vedl naši skupinu přes pole. Krávy jsme naštěstí nezahlédli a v pořádku překonali ohradník na druhé straně. Jenže po krátkém lesním úseku následoval další ohradník, u něhož nás hned vítalo bučení dalšího stáda.

Musel na mě být tehdy komický pohled, když jsem okamžitě zalehl na zem a dělal, že tam vůbec nejsem. Bohužel jsem tam byl a krávy to moc dobře věděly. Snažil jsem se to nějak obejít, ale pastvina byla velká. Ani nevím jak, ale dostal jsem se s třesoucíma se nohama do bezpeční lesa. Krávy jen bučely za námi. Takto nepříjemně překvapen jsem šel dál, většinou jen potichu. Ostatní se bavili mezi sebou a cesta nám příjemně ubíhala. Několikrát jsme cestou zastavili, abychom se občerstvili a odpočinuli unaveným zádům. Přece jenom to nebyla jednoduchá procházka, ale to jsme věděli od začátku. A to vynechávám části, kdy jsme odbočili špatně a museli se vracet nebo jít mimo cesty.

Jak čas ubíhal, začalo se pomalu smrákat a nám nezbylo, než přidat do tempa, abychom byli na místě přespání včas. U pramene však bylo obsazeno, všude okolo leželi nějací cizinci. Do toho ještě plno psů pobíhajících okolo. To nebylo nic pro nás, takže jsme se ani nezastavovali a pokračovali ke druhému pramenu. Jenže ten jsme nemohli nikde najít. Zkoušeli jsme na mapě najít další vhodné místo, ale nejbližší řeka měla hluboké koryto a okolo ní byly chalupy. Tehdy jsme se domluvili na banální věci. Rozhodli jsme se, že prostě spát nikde nebudeme a půjdeme přes noc. Zdálo se to rozumné, rozhodně lepší nápad, než si lehat na neznámý terén.

I přes skutečnost, že byl zrovna úplněk, byl další postup velmi náročný. Společně jsme povečeřeli pod lampou, která osvětlovala vjezd do nějaké haly. Určitě nás vrátný pozoroval přes bezpečnostní kameru, protože blikala a nepatrně se otočila, když jsme přicházeli. Ale nikdo nás vyhnat nepřišel. Před jediným náročným stoupáním jsem musel vypít energeťák, abych byl schopný pokračovat dál. Pak jsem udával tak rychlé tempo, že za mnou museli chvíli běžet.

Ještě jedna nepříjemnost se mi cestou stala. Na jedné lavičce jsem si odložil nůž a zapomněl ho tam. Vzpomněl jsem si na něj až po půl hodině Vracet se mi vůbec nechtělo, na druhou stranu jsem ho tam nechtěl nechat. Od půlnoci jsme snad nepromluvili ani slovo. Záda a ramena jsem už dlouho necítil, navíc mne začaly bolet chodidla z ostrých kamenů na cestě. Naše námaha se nám vyplatila. Byli jsme svědky nádherného východu slunce (fotka pod článkem). Na zastávku autobusu, odkud jsme to měli jen deset kilometrů domů, ale zřejmě bychom to nezvládli, jsme přišlo před sedmou hodinou ranní. První autobus jsme už nestihli a proto jsme čekali hodinu na další.

Když jsme se loučili a každý šel domů, vypadali jsme jako chodící mrtvoly. Oblečení jsme si cestou logicky nevyměnili ani se nikde nekoupali, takže jsme museli smrdět "exoticky". Doma jsem ve vaně spláchl nánosy potu a špíny, únavu jsem ze sebe umýt už nedokázal. Usnul jsem v deset ráno, 27 hodin od mého posledního budíčku. Jídla nám nakonec zbylo tolik, že jsem ještě dva dny potom dojídal konzervy a sušenky. Přes všechny nepříjemnosti po cestě a naše nedostatky v organizaci výletu to byla vážně skvělá zkušenost, kterou bych možná i rád zažil znovu.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa

Měli byste zájem o články do rubriky "Kočičí deník"?

Ano
Ne

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama