Vlastní články jednoho bláznivého amatérského pisálka. Usmívající se

Jak jsem poprvé daroval krev

24. června 2016 v 20:15 | Mr. Vojta |  Vypravovací
Pomáhal jsem, pomáhám a doufám, že i v budoucnu budu pomáhat ostatním. Když jste malí, nemáte sílu ani možnosti pomáhat víc. V tomto směru jsem měl správné vzory doma, v rodičích. Každý pomáhal někomu jinému a jinak. Několik let jsem čekal, až budu moct dělat to, co můj táta. Darovat krev! Jestli chcete vědět, jak se mi to podařilo, tak čtěte dál.

Radši nejprve zmíním několik faktů na téma dárcovství krve. Pro to, abyste se stali dárcem potřebujete totiž splnit několik důležitých podmínek. Musíte být starší osmnácti let a zároveň mladší šedesáti pěti. Nesmíte být podvyživení (ale nadváhu mít můžete). Nesmíte nikdy onemocnět závažnějším onemocním, např tuberkulózou, tyfem, malárii, atd. V určité době před samotným odběrem nesmíte být nemocní nebo mít přisáté klíště. Těch podmínek je opravdu hodně, pokud by vás zajímaly všechny, podívejte se na stránky Českého červeného kříže.

Samotný odběr trvá několik minut. Krev se odebírá napíchnutím žíly na vnitřní straně lokte. Obvykle vám odeberou do speciálního plastového váčku 400 až 500 mililitrů. Pokud si to pamatuji dobře, měli byste po odběru odpočívat, vyhýbat se přímému slunečnímu žáru, vynechat fyzickou aktivitu a hlavně dostatečně pít. Vaše darovaná krev se mezitím buď vhodným způsobem uskladní, nebo putuje rovnou na operační sál.

A jak to bylo teda s mým prvním odběrem? Jak jsem zmínil nahoře, musel jsem počkat až překročím věkovou (nikoliv hmotnostní) hranici. Po mých narozeninách jsem si sehnal protokol, který jsem vypsal a nechal potvrdit svým obvodním lékařem. Byly tam pokyny pro prvodárce a doktor musel potvrdit, že můžu darovat. Pak jsem ale dlouho váhal, než jsem listinu zanesl do nemocnice. Až po letních prázdninách se dostala moje "přihláška" na stůl pana primáře. Pak stačilo jen čekat na první SMSku z nemocnice, kde mi sdělí, kdy mám poprvé přijít.

Na začátku října jsem se konečně dočkal. Napsali mi. Měl jsem se za týden dostavit na hematologické oddělení do naší nemocnice. Den předem se má hodně pít, samozřejmě, že jsem na to zapomněl. Ráno 8. října přišla ona chvíle. Jako úplný nováček jsem nevěděl, jaký je přesný postup, ale nebál jsem se zeptat a sestřičky mi poradily. Postup je stejný pro všechny dárce. Nejprve se musí vyplnit dlouhý dotazník, který obsahuje všechny důležité otázky o vašem zdravotním stavu. Byl jsem tak precizní, že mi na 40 otázek trvalo odpovídat přes čtvrt hodiny. Taky jsem odpověděl i na otázky určené pro těhotné ženy.

S takto vzorně vyplněným formulářem jsem si musel vystát frontu u sestry, která měla na starost administrativu. Od ní jsem dostal další lejstro a zkumavku s kódem. Ze zkumavkou jsem navštívil další sestry v laboratoři. Tam mi odebraly vzorek krve z prstu, který nechali vyhodnotit ve "velké krabici". Když jsem měl papír s rozborem krve zpět ve složce, sedl jsem si a čekal další půl hodiny. Prvodárce berou až poslední, primář je totiž seznámí s celým procesem. Nebyl jsem tam tehdy sám, ale spolu s další mladým mužem. Objevil jsem tehdy velkou část oddělení, protože od primáře jsem prošel přes jídelnu, kde jsem předtím vypisoval dotazník, do další místnosti. Tam jsem odevzdal všechny papíry, podepsal jsem další dva a připravil se na jehlu.

Za dalšími otevřenými dveřmi byla místnost se třemi zvláštními křesly. Připomínala spíše masivní kožená lehátka. Člověk se na nich uvelebil a nebýt zapíchnuté jehly v ruce, určitě bych usnul. Další sestřička si mě převzala, aby mi vysvětlila, co mě čeká. Prozíravě jsem si předem vybral levou ruku, jako bych věděl, že mě bude celý den bolet. Ruku jsem si opřel na polstrované opěrátko a do ruky dostal míček, který jsem měl pořád pomalu mačkat. Jehla měla větší průměr než ta, se kterou dostáváte běžné očkování. Bylo trochu nepříjemné sledovat, jak se krev z mého vlastního těla pomalu vylévá do menšího váčku, který sestřička bedlivě pozorovala. Za několik minut jsem se cítil zvláštně. Asi to nedokážu dobře popsat, ale chvíli mi byla zima, chvíli zase vedro a moje reakce se malinko zpomalily. Sestry mne upřeně pozorovaly, aby zasáhly včas. Nic se však nestalo. Za chvíli začal přístroj, který celých pět minut, co jsem daroval krev, pohyboval s větším váčkem, aby se krev nesrazila, zapípal. To byl signál, že to mám za sebou. Cestou do jídelny se mi ani netočila hlava. Vyzvedl jsem si vitamíny a potvrzení o dárcovství spolu s odznakem kapky za první odběr. V jídelně jsem si vyzvednul zaslouženou odměnu v podobě klobásky, vody a čokolády.

Celý den byl jakýsi zvláštní. Raději jsem swe omluvil ve škole a šel jsem si lehnout domů. Ruka mne bolela celý den a cítil jsem se strašně unavený. Ani šlofík po obědě to nespravil. Dopadlo to tak, že jsem celý týden byl opožděný, jako bych si seděl na vedení. Ve škole se mi smáli, ale já si z toho nic nedělal. Byl jsem rád, že jsem poprvé pořádně pomohl.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Měli byste zájem o články do rubriky "Kočičí deník"?

Ano
Ne

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama