Vlastní články jednoho bláznivého amatérského pisálka. Usmívající se

Jak mě "unesli" a chtěli otrávit

2. října 2015 v 20:00 | Mr. Vojta |  Vypravovací
Je již u nás mnohaletou tradicí, aby při tzv. posledním zvonění zorganizovali maturanti rituál a pasovali třídy, které budou příští rok na jejich místě. V dubnu se mě to týkalo taky, takže bych se s vámi chtěl podělit o tento vyjímečný zážitek. Třída, jejíž žáci už v těchto dnech zřejmě sedí v posluchárně na vysoké škole, to měla velmi dobře připravené. Povím vám příběh o tom, jak mě "unesli", drželi v bídných podmínkách a za přítomnosti všech studentů chtěli otrávit. Nebojte se, nikdo nepřišel o život...

Všichni už to dopředu věděli, přesto nikdo pořádně nevěděl, jak se má na ranní boj připravit. Ulicí procházela různá individua a vybírala peníze od mladších. Když jste jim nic nedali, dostali jste pořádný stříkanec smradlavé směsi na oblečení, počmárali vám obličej rtěnkami a vždy jste se museli probojovat ke hlavnímu vchodu školy. Pak se první dvě hodiny učilo dle normálního rozvrhu, pričemž tři maturitní třídy procházely ostatní a zvaly je na velkolepé záverečné představení. U nás to nebylo jiné, ale co následovalo potom, jsem ještě žádný rok na škole nezažil.

Když zvonek zazvonil svačinovou přestávku, vtrhla nám do třídy poslední třída, ne náhodou přímo ta, která měla na starost naše pasování. Měli to dobře naplánované. Každý si už dopředu vybral někoho z nás. Mě si vybrala kamarádka, čekal jsem to. Svázala mi ruce za záda plastovým provázkem (tím pevným, třeba na krabice) a na hlavu mi dala papírový sáček. Ještě byla tak hodná, že mi na něj namalovala obličej. Pak mi schovala všechny věci do batohu, počkala, až stejnou věc provedou mým spolužákům, a řekla mi, ať se zvednu. Chytla mně za rameno a vedla mně ze třídy. Já jsem nemohl používat ruce, nic jsem neviděl a moc dobře se mi taky nedýchalo.

Vyšli jsme ze třídy v prvním patře a směřovali do velké tělocvičky v přízemí. Měl jsem štěstí, protože školní prostory znám dost dobře, takže jsem se celkem slušně dokázal orientovat. Asi to poznala a "za trest" mě provedla delší cestou s dalšími nebezpečnými schody. Kolem jsem slyšel jenom šum dalších zajatců. Když jsme dorazili do tělocvičny, bolely mě ruce. Mohl jsem si sednout. Řekla mi, že se ještě musí přes přestávku na něčem domluvit, takže máme čas. Ano, měla pravdu, čakali jsme přes dvacet minut, než se na nás přijde podívat celá škola. Šum v mých uších stále sílil, jak se tělocvična postupně plnila.

A pak to přišlo. Sundala mi pytel z hlavy a já si směl přetrhnout pouta. Trvalo mi chvíli, než jsem se rozkoukal. Spolužáci seděli v řadě vlevo ode mne směrem k divákům. Já jsem byl na začátku řady! Maturanti začali mluvit do mikrofonu, ostatní se trochu ztišili a mně začalo bušit srdce, protože až teď jsem si pořádně uvědomil, co mně za chvíli čeká. Neuběhlo ani pět minut a odněkud za mými zády se vynořily dvě hostesky, aby nám rozdaly "pochoutky". Do ruky jsem dostal malý čtvereček čehosi, co zdánlivě připomínalo nějakou dobrou domácí buchtu. S chutí jsem se tedy zakousl, ještě dříve než ostatní v řadě. Bylo to odporně slané, kořeněné a hlavně strašně suché. Po několika kousancích jsem měl v puse nechutnou hnědou kaši o vysoké hustotě. Než jsem všechno spolknul, už jsem měl v ruce něco na zapití. Malý kalíšek s hnusem až po okraj. Neřešil jsem spolužáky, nadechl se zhluboka a vyžunknul to celé naráz. Hned jsem rozeznal ostrost na jazyku a nebyla způsobena jen alkoholem, ale i zázvorem, co plaval na hladině.

Až si občerstvení užili všichni mí spolužáci, bylo nám dovoleno za bouřlivho potlesku vstát a odejít. Tím skončilo naše pasování. Byl to pro mě zajímavý zážitek, který jen tak nezažiji. Jestli se vám to zdá jednoduché, vězte, že po celou dobu mně kamarádka pro její potěšení píchala a lechtala kouzelnickou hůlkou, předmětem z jejího Hermionovského obleku. Další den jsem se dozvěděl, že nás bylo málo, kdo měl zavázané ruce za zády, a že půlka lidí nesnědla a nevypila to, co měla. A jako třešničku na dortu jsem se dozvěděl recept našeho jídelníčku. Nechcete to vědět...

Přes všechny ty strastiplnosti jsem přežil ve zdraví a už se nemůžu dočkat, až něco podobného vymyslíme pro třídu pod námi. Ne podobného, ještě něco horšího, než jsme zažili my!
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama